překonání rakoviny pomocí víry

Mnozí z vás jistě vědí, co je to mít v srdci hořkost, zlobu, lítost vůči lidem, kteří vám ublížili. Mnozí znáte život ve stresových situacích, v neustálém napětí a strachu. Možná že ty sám tyto prožitky neznáš, ale můj život je každopádně obsahoval. Vyrůstala jsem v rodině, kde panoval strach. Maminka i bratr jsme se báli otce, který byl velice agresivní, ve zlobě až nepříčetný. Mé zdraví bylo už od deseti let nalomené a tehdy jsem prožila první velký nervový stres, hrůzu. Život v neustálém napětí a nejistotě, ve strachu, co každý nový den přinese, v mém srdci hromadil všechny ty negativní jevy, o nichž jsem psala na počátku. K tomu všemu se mi nevyhýbalo pomýšlení ukončit život sebevraždou.

Když jsem byla v dívčím věku, byla ve mně velká touha najít  si partnera , a to hlavně proto, abych mohla odejít z domova. Vdala jsem se ve dvaceti letech. Nebudu popisovat, co jsem v manželství prožila, ale každopádně mi to nepřineslo to, co jsem od něj očekávala. Prostě to pro mě bylo nové zklamání, následkem kterého došlo u mě k prohloubení hořkosti, sebelítosti a zatrpklosti k životu. Jedinou radost a chuť žít mi dávala má devítiletá dcerka, která mi po dvanáctiletém manželství zůstala, když jsem se rozvedla.

Tehdy jsem už slyšela od věřících o Bohu , o tom, že je láska atd. Vnitřně jsem se však vzpírala přijmout tuto skutečnost, nevěřila jsem, že existuje, že pomáhá lidem tady na zemi, že chce pomoct i mně. Viděla jsem ve svém životě hodně utrpení, a to mi s pojetím Boží lásky nešlo dohromady. Nebyla jsem schopná vidět život jinak a hlavně si přiznat, že jsem hříšná. Postupně jsem však zjišťovala, že mi je s těmi věřícími  nějak dobře, hodně mi svým přístupem pomáhali a začala jsem mezi ně chodit do shromáždění. Dokonce jsem se i modlila, ale vlastně jsem ani nevěřila, že mě nějaký Bůh slyší. Následkem svého psychického stavu jsem nemohla spát. Užívala jsem spoustu tablet na uklidnění, které mi předepisoval psychiatr, ale výsledek byl nulový. Sama jsem viděla, že to nic neřeší.

Jednou večer, jsem se dívala na všechny své léky a řekla nahlas: "Bože, jestliže skutečně jsi a slyšíš mě, tak já si teď nebudu žádné prášky brát, lehnu si a budu spát bez nich až do rána." No a od toho dne jsem skutečně měla požehnané spaní. Mé srdce však bylo stále tvrdé, nechtěla jsem se pokořit, neustále jsem se cítila životem ukřivděná.

O zkušenosti s tabletami jsem si řekla, že je to náhoda, prostě jsem tento Boží zázrak srdcem nepřijala. Tři roky po rozvodu jsem se ocitla na onkologickém oddělení v Ostravě-Porubě po vyoperování lymfatické uzliny s nálezem maligní linfogran 3. stupně. Po patnácté ozářce jsem na lavičce v nemocničním parku plakala plná strachu z umíraní na rakovinu, plakala jsem nad svým životem.

Poprvé jsem volala k Ježíši Kristu celým srdcem s touhou, aby mě vyslyšel, aby se nade mnou smiloval. Po všech životních zklamáních jsem toužila po skutečné lásce, neboť jsem v Bibli četla, že Ježíš Kristus je láska. V tom okamžiku mě Pán vyslyšel. Najednou jsem pocítila a prožila Jeho lásku, opravdovou, krásnou, reálnou. Zamilovala jsem se do něho. Nikdy před tím jsem nic podobného neprožila. Neviditelný Bůh se stal v mém životě skutečnějším než cokoli jiného na tomto světě. Jako v obrazech jsem viděla svůj hříšný život. Pochopila jsem, že jsem viděla jenom chyby druhých lidí a sebe jsem jenom obhajovala. Prosila jsem v slzách o odpuštění. Uslyšela jsem hlas, který mi řekl, že On Ježíš mi dává nový život a ať se nebojím, že se mnou bude navždy. Do mého srdce vstoupila úžasná radost a pokoj, jaký jsem v životě nepoznala.

Byl to pro mě mocný zážitek a zvrat v celém mém životě. Odvrátila jsem se od starého způsobu života k novému s Ježíšem Kristem. Prostě jsem se znovu narodila. Ježíš mi dal do srdce odpouštějící lásku. Odpustila jsem všem, kteří mi v životě ublížili. V první řadě svému otci. Začala jsem se za tátu a ostatní přimlouvat u svého nebeského otce a prosila jsem o milost i pro ně. Uvědomovala jsem si, že i já jsem dostala milost od Boha nezaslouženě. Přestala jsem se rovněž bát, co se mnou bude, vnímala jsem neustále Boží přítomnost. On byl se mnou neustále v každé situaci, na každé ozářce.

Prošla jsem třiceti ozářkami kobaltem v horní části těla a dvaceti sedmi, které byly vedeny přes žaludek do boku hrudního koše. Podle lékařů mi mělo být z toho nevolno a měla jsem zvracet. Nebylo mi nic! Pak jsem dostala dvacet ozářek přes střeva, vaječníky a dolů přes třísla. U tohoto bývají průjmy, ale ani tohle mě nepostihlo. Za vše jsem velebila Pána. Byly další věci které jsem musela na onkologii podstoupit, ale to by bylo na dlouhé vyprávění.

Nastoupila jsem do nemocnice v únoru 1986, a s malými přestávkami léčba skončila v únoru 1987. Je tomu už víc jak 16 let. Vím že jsem byla uzdravena z rakoviny, ale za co jsem nejvíc vděčná, je to, že ve mně  byl  uzdraven vnitřní člověk, duše, která byla nemocná nejvíc. Musím ještě říci, že z mého táty se stal jiný člověk. Stalo se to ještě v době mého pobytu v nemocnici.

Modlitby mají skutečně úžasnou moc. Bůh se tatínka dotkl a on se stal jiný, lítostivý, klidný, vše kolem sebe začal vidět jinak a byl tím dojat. Najednou však nečekaně zemřel. Dnes vím, že to byla Boží milost, neboť odešel tehdy, kdy byl Bohu nejblíže. Bez Boží milosti a síly by maminka tohle vše těžko unesla. 

Nakonec chci říci ještě že z Božího slova vyplývá, že hořkost zžírá tělo až do morku kostí. V čem žije naše duše, to se odráží na našem těle. Lékaři tvrdí, že spousta nemocí je nervového původu a mají pravdu. Hořkost, nenávist, strach, neodpuštění, deprese, to vše má ničivou sílu. Je to síla hříchu, která nás odděluje od Boha. Ježíš Kristus však přišel na tento svět ničit skutky ďábla a hříchu. On ti chce odpustit každý hřích, ale i uzdravit tvé vztahy i tvé tělo. Nabízí ti lásku, jakou ti žádná lidská bytost nemůže dát. Nabízí ti ji jako nezaslouženou milost, jako dar. Je jenom na tobě samém, jestli jej přijmeš nebo odmítneš. 


stránka kde mohu najít svou víru http://www.cirkev-svate-viry.cz/